Evropa na rozcestí

To, co bývá zvykem chápat jako krizi ekonomickou, respektive finanční, je ve skutečnosti celkovou krizí západních společností – zcela podobně se ve středověku každá krize jevila nutně jako náboženská. Co je vlastně žitým náboženstvím dneška – ekonomie a vzývání růstu? Neleží jedna z obtíží dneška v potlačené religiozitě, podobně jako v době Freudově v potlačeném sexu? Krize také není víc než konec jedné dějinné epochy a začátek jiné – po kolapsu římského impéria se Středomoří nevylidnilo ani římská kultura beze zbytku nezanikla, jen se transformovala. Individualismus, který Evropu po několik staletí v jejím zcela neobvyklém dějinném vývoji poháněl, se postupně mění v posedlost sebou samým a vhání západního člověka do „simulačních boxů“ internetového světa. Společnost, která se přestává dostatečně reprodukovat, vlastně signalizuje, že její další trvání nemá cenu – bude Evropa postupně překryta islámským světem, který tento vývoj neprodělává? Dostane se do vleku Asie, zvláště pak Číny? Je stát, na němž se jedinci atomizované společnosti stávají stále závislejšími jako na náhradním rodiči, největším dobrem, nebo základním prokletím? Je náš osud nějak podobný osudu domácích zvířat, chovaných jako hýčkaní mazlíčkové i brutálně využívaný živý „materiál“? Neobrací se každý chvályhodný úmysl časem zákonitě ve svůj opak? Lze se z chodu dějin poučit, jak historický proces vlastně vzniká? Jak by mohla Evropa vypadat za několik dekád?